Praotec Čech

Dávno, předávno, kdy ještě nebyla žádná města ani silnice, putoval krajinou jeden kmen. Lidé šli pěšky a vezli na vozech všechno, co měli: hrnce, nástroje, obilí na setí a malé děti zabalené v kožešinách. Za nimi bučely krávy a bečely ovce.

Vedl je stařešina, kterému říkali Čech. Měl bílé vousy a hlas klidný jako řeka. Lidé mu věřili, protože byl moudrý a nikdy nespěchal.

Putovali dlouho. Brodili se přes řeky, ve kterých voda sahala koním až po břicho. Procházeli hlubokými lesy, kde v noci houkaly sovy a v dálce vyli vlci. Děti se ptaly: „Kdy už budeme doma?“ A Čech odpovídal: „Až najdeme zemi, kde bude dost místa pro všechny.“

Jednoho dne uviděli před sebou samotnou kulatou horu. Vypadala jako obrácená mísa a zvedala se nad rovinou široko daleko. Ta hora se jmenovala Říp.

„Počkejte tady,“ řekl Čech. „Vystoupím nahoru a rozhlédnu se.“ Vzal hůl a stoupal pomalu, krok za krokem, až stanul na samém vrcholu.

Pod ním se rozprostírala krásná země. Zlatá pole, zelené louky, lesy plné zvěře a stříbrné řeky, ve kterých se hemžily ryby. Včely bzučely nad kvetoucími lukami.

Čech sestoupil dolů a lidé se kolem něj shromáždili. „Našli jsme ji,“ řekl. „Tohle je země oplývající mlékem a strdím. Tady zůstaneme.“

Lidé se radovali. Poklekli, políbili zem a postavili na úpatí hory první chýše. „Jak se bude ta země jmenovat?“ ptali se. „Po tobě, otče Čechu,“ volali všichni. A tak se té zemi dodnes říká Čechy a lidem, kteří v ní žijí, Češi.